midnight stories

Všechna práva vyhrazená J.K.Rowlingové

Harry Potter - Jing&Jang

16.kapitola

16. kapitola

Jen co Pansy vyšla ze dveří propukla v hurónský smích. Ale náhle ji vyrušila dvojice hlasů, které by v tu chvíli na tomto místě raději nepotkala.
„Určitě zase bude v Komnatě nejvyšší potřeby. Uvidíš, Hermi. Neměj strach!“ a v tu chvíli vyšli zpoza rohu Ron Weasley a  Hermiona Grangerová.
Pansy se okamžitě dala do kroku a pelášila pryč.
„Co tady dělá?“ divil se Ron, když do něj dívka málem v rychlosti narazila.
„Mě by spíš zajímalo, co se s ní stalo.“ mumlala si pod vousy Hermiona a vzala za kliku. V tu chvíli jako by do ní hrom uhodil. A do Rona taky. Oba stáli na pokraji něčeho, co se dříve možná nazývalo Komnata nejvyšší potřeby, ale teď to spíše připomínalo hostinský pokoj a skleník dohromady. A co je nejvíce překvapilo, byl úplně zkoprnělý Harry Potter, přišpendlený na zdi obyčejnou liánou.
„Harry!“ Přiskočila k němu a pár mávnutími hůlkou ho zbavila jeho věznitelů.
„Zabiju ji! Kde je ta mrcha!“ Masíroval si naštvaně ruce a hned se dal na cestu. To, že na něj oba jeho kamarádi civí jak na šíleného, mu nedošlo.
„Harry! Stůj!“ Křikla Hermina na zabuchující se dveře. Jen co k nim doběhla a otevřela – Harry nikde.
„Chápeš to?“ otočila se na Rona s otázkou v očích.
„To sice ne,“ pokrčil na to rameny, „ale víme, že je v pořádku. A navíc,“ mrkl na ni spiklenecky, přitáhl si jí do  náruče a tiše jí zašeptal do ucha, „jsme tu sami!“ a zabouchl dveře.

Pansy se posadila na své oblíbené místo a přitáhla si kolena k bradě. Byl to takový malý vyvýšený plácek přímo pod hradem.Za zády měla chladivé Bradavické zdi  a před sebou sotva metr a půl travnatou terasu. Tohle místo objevila opravdu náhodou. Potřebovala se rychle schovat před dorážejícími spolužáky ze Zmijozelu a  v úprku se vrhla pod keř, který schovával před okolním světem tohle úchvatné místo.
Ze shora byla chráněná větvemi onoho keře. Tvořily zde přirozený baldachýn. A ze spodu byla jen pouhá skála a hned pod ní černočerná hladina jezera.
Ani si to neuvědomovala, ale slunce se pomalu ale jistě chýlilo k západu. Až poslední paprsek slunce, který ji nadobro oslepil, ji probudil z myšlenek.
Měla bych se vrátit do knihovny. To zatracený pojednání do přeměňování ještě nemám hotový a samo se nedodělá!“ s tím se zvedla a šla zpátky do hradu.
Cestou potkala studenty, kteří na ni divně koukali a prohlíželi si ji hodnotícím pohledem. Horší to ale bylo se studentkami. Ty ji probodávaly nenávistnými pohledy, že by se za to ani Snape nemusel stydět.
Vůbec to nechápala a proto raději přidala do kroku v cestě  na kolej pro nedodělané pojednání.
Když v tom.
„Parkinsonová!“ zahřměl za ní ledový hlas až nadskočila úlekem.
„Jejda. Áhoj. Strýčku.“ Otočila se a vřele se usmála. Jako andílek.
„Pojď ke mně do kabinetu.Okamžitě!“ Zarazil ji, jakmile se už – už nadechovala k protestu.
„Ale…“ vydechla, „já musím…!“ ale už to nedořekla, jakmile si všimla profesorova pohledu, který odmítal jakýkoliv protest.

„Pansy Parkinsonová!“ zahřměl hlas Severuse Snapea, jakmile za ní zaklaply dveře od jeho kabinetu.
„Jsi ty vůbec normální?“ zařval až se lahvičky ve všech poličkách kolem třásly, „takhle jsem si vaše sbližování s Potterem nepředstavoval! Celý den tu lítal jak šavlozubý tygr a sliboval ti tu nejhorší pomstu. Máte zůstat v utajení, ale on jak byl vytočený, tak se ani nesnažil ovládat! Máte za sebe zodpovědnost! Cos mu KSAKRU udělala?!  No?“ zabodl do ní prst až ji to zabolelo.
„Jauva, strýčku!“ zlobně se na něj podívala a masírovala si poraněné místo.
„Ať zuří. Však si to zasloužil, zmetek jeden!“ zavrčela s nenávistí v hlase a červeně a žlutě se jí zablesklo v očích.
„Pansy. Cos mu provedla!“ nenechal se odbýt.
„Ahá! Takže jsem zase ta špatná já, že? Víš co, strýčku? Sežeň si ty informace od někoho jiného! Třeba od Pottera! Já si nezačala!“ otočila se na patě a s třísknutím dveří byla fuč.
„Ti dva si jsou tak nesmírně podobní, až mě to děsí!“ zviditelnil se Brumbál,
„Ani mi to neříkejte!“ povzdychl si Severus, náhle se mu nebezpečně žlutě zablýsklo v očích.„Budu muset použít ověřenou metodu. Je čas seznámit je s Citadelou!“ s úšklebkem se otočil na druhé muže. 

„Harry, tak povíš nám konečně, co tě dneska tak strašně vytočilo, že tu po Hradě lítáš jak splašenej a v jednom kuse opakuješ,  ‚Já ju zabiju!‘ ?“ zeptal se Ron. Seděl právě s Hermionou na gauči před krbem v Nebelvírské společenské místnosti a Harry už hodnou chvíli pochodoval kolem jako lev v kleci.
„Za to může Pansy Parkinsonová, že?“ ozvala se pochvíli Hermiona potichu, tak aby ji slyšeli jen on s Ronem.
„Jak…?“
„Jak to vím?“ uchechtla se.
„Harry. Už dva dny za ní lítáš jako splašenej a na každým kroku o sebe zakopáváte. Nakonec je tu tolik věcí. Po škole kolují divný věci o tobě a o ní. Prý, žes jí zachránil sestřičku a pak jste se prý do sebe pustili na ošetřovně. Prý to bylo slyšet o dvě patra dál na obě strany! Je to pravda?“chrlila Hermiona šeptem. Harry nad tím jen v duchu protočil panenky 
Zlatá škola!
„Nooo…Jak bych to řekl…“
„Cože?“ Vyhrkli oba naráz.
„Parkinsonová to trochu psychicky neunesla, no! Jdeme na večeři? Od rána jsem nejedl.“Změnil náhle téma. Ron se toho okamžitě chytl. Celou cestu do Síně skuhral, jaký má od oběda hlad. Hermioně tím dal mnoho času, aby si mohla Harryho pokradmu prohlídnout. Moc dobře si totiž všimla, že je Harry poslední dobou jiný. Zelená v jeho očích často dostává nádech jiné barvy.
Až moc často, když je ona nablízku!" Pomyslela si. A potutelně se usmála, čehož si díky bohu nikdo nevšiml.

V Síni už byla večeře v plném proudu, takže Tria příchozích si skoro nikdo nevšiml. Až na Pansy.
Urychleně do sebe začala házela sousta, aby byla co nejdřívě pryč.
„A helemese, Parkinsonová dostala lekci!“ smál se Draco Malfoy. „Koukám, že Potter ti dal co proto, že do sebe to jídlo hážeš jak nějaká nenažraná mudlovská šmějdka!“
„Pro tvou informaci, Peroxiďáčku, nebyla jsem to já, kdo dostal slušnou lekci. To Potter valil strachem bulvy, když jsem s ním skončila!“ škodolibě se usmála a s hrdě vztyčenou hlavou odcházela směr knihovna, kam se před tím kvůli svému strýci nedostala.
„Parkinsonová!“ hrůzou se jí zježily vlasy v zátylku, ale nedala to na sobě vidět. Harry jí stál těsně za zády. Tak, že cítila jak se kolem něj šíří mrazivý opar.
„Ano, Pottere? Jéjda, ty už ses zbavil té liány?“ smála se mu.
„Samozřejmě. A…“ zavrčel.
„Tak to je škoda, moc se ti hodila k očím.“ Skočila mu do řeči, „Byla stejně kyselá! Nebo počkej jak to bylo. Jako žába naložená v láku?“ v tu chvíli vybuchl celý Zmijozelský stůl smíchy.
„A dost!“ zařval na ni, na to se přestala smát, ale výsměch jí v očích zůstal.

Copak, Pottere, máš dost?“ vyzývavě mu hleděla do očí.
„Ještě jsem s tebou neskončil!“ zavrčel a odtáhl ji z Velké Síně do malé komůrky, o které do té doby nevěděla a  přemístil se s ní.
„Si myslíš, že mě jen tak dostaneš?“ Smál se jí výhružně do očí. Pak ji surově chňapl za paži a začal s ní přecházet kolem známé zdi.
„A dost!“ zařval Severus Snape. Stál ani ne pět metrů od nich. Ještě se ani nestačil ztratit žlutý prach, který se kolem něj při přemístění rozvířil.
„Pottere, okamžitě pusťte slečnu Parkinsonovou. Do půl hodiny budete 
OBA DVA sbalení se vším všudy.  Na týden budete omluveni z výuky. Tohle je dost nebezpečné hřiště pro vás pro oba!“ zasyčel. Harry i Pansy zůstali překvapením stát jako přikovaní.
„Tak bude to?“ zavrčel znova jejich profesor. Zelenoočka se mu s povýšeným frknutím vyškubla a rozběhla se ke svým komnatám s profesorem v patách. Harry nestačil ani zamrkat a byl na chodbě sám. Nic jiného mu nezbývalo, přemístil se k sobě a začal si balit, jak dostali nakázáno.

Poslední komentáře
27.07.2008 18:16:44: tak to je pro mě vážně obrovská pocta, že moje povídky čte i jeden z nejlepších spisovatelů fanficti...
23.07.2008 10:02:02: Poměrně nedávno jsem objevil tvé stránky a musím říct(napsat), že tato povídka je opravdu velmi orig...
22.07.2008 14:43:40: tvá povídka je super , už se těším na další kapitolu
19.07.2008 15:13:30: Opravdu zajímavá povídka :) doufám že brzy bude další kapitolka ;)