midnight stories

Všechna práva vyhrazená J.K.Rowlingové

Harry Potter a world of Sealens

6. kapitola

Vzpomínky a nenadálá zpráva

„Hermiono! Co se děje? Kam běžíš? Počkej!“ Křičel Harry, ale Hermiona jako by jej ani neslyšela. Běžela chodbou dál, ani se neohlédla. Harry si povzdychl a pustil se za ní. Vyběhl až na školní pozemky, nad kterými se rychle smrákalo. Ve vzduchu byla cítit přicházející bouřka. Koutkem oka zahlédl záblesk Hermionina ohonu, jak zahýbá někam za skleníky. Harry se tedy rozběhl tím směrem. Jakmile zaběhl za roh, za kterým mu Hermiona zmizela, uviděl ji sedět v jednom rohu. Plakala. Rozběhl se k ní. Jakmile zaslechla jeho dupot, vzhlédla, a začala stírat slzy.
„Hermiono, zlatíčko, co se děje? Ublížil ti někdo?“ Zastavil se na krok od ní a díval se jí do očí. Nabídl ji ruku, a Hermiona vstala.

„Harry. Já…Víš.. Já ..já ztrácím víru, že to přežijeme…A k tomu ještě ty sny, je toho tak moc. Naděje nám pohasíná a já se tolik bojím, že vás ztratím, tebe, Rona, Ginny. Vás všechny. I o Malfoye se bojím. Není tak špatný. Mám o vás tak hrozný strach...Hlavně o tebe.“ Hermiona se znovu rozplakala. Harry vzal její tvář do dlaní a palcem jí setřel slzu, která ji stékala po tváři.
„Já tě jen tak neopustím. Naděje nikdy neumírá, Hermiono. Ta ne. Já věřím, že je moc, která to vše přemůže. To zlo kolem nás. Ani Voldemort neví, jak tu moc přemoci. Ta síla je v nás, Hermiono. Je to láska. Tady.“ Vzal ji za ruku a přiložil  si ji na hruď, tam, kde mu bilo srdce.
„Harry. Jsem ráda, že mi to říkáš, ale tohle…tohle, co děláš. To je špatné! Co Ginny??“ Zeptala se Hermiona zmateně, když uviděla v jeho očích neskonalou lásku. Vyděsilo ji to. Už dlouho v sobě dusila stejný cit. Stejný, jako ten o němž teď Harry  mluví.
„Ginny? Pche. Ta? Ta  se beze mě obchází už asi půl roku. Našla si náhradu a ani se mi to neobtěžovala říct. Ale já jí to nezazlívám. Dlouho je to, co jsme k sobě měli hodně blízko… Poslední dobou jsme spíš jako sousedi z jednoho domu, tedy než jako milenci či něco takového..“ Odvětil hořce Harry.
„To je mi líto Harry. Já to nevěděla. Mrzí mě to. Můžu ti nějak pomoct?“ Hermiona nadzvedla Harryho skloněnou hlavu, aby se mu mohla podívat pořádně do očí.
Harry nahodil hráčský úšklebek. „Popravdě?? Ano, můžeš.“ V tu ránu ji vzal za pas, a začal ji líbat. Hermiona se v počátečním  šoku ani nezmohla na to, aby se odtrhla, ale popravdě ji to ani nevadilo. Zanedlouho odpovídala Harrymu na jeho žhavý polibek stejnou měrou. Obtočila mu ruce kolem krku, a Harry po tomto zjištění ještě polibek prohloubil. Nevěděli, jak dlouho se líbali, ani neslyšeli, že přímo nad nimi zahřmělo a spustil se prudký déšť.
Najednou Harry přerušil polibek. „Myslím, že už je mi mnohem líp. A tobě?“ Usmál se Harry, ale Hermionu stále nespouštěl z objetí. Spíše naopak. Ještě víc si ji k sobě přivinul, a i když už byli oba dva promočení, ani jeden neměli touhu jít se schovat. Hermiona chtěla něco odpovědět, ale Harry ji začal líbat na krku a na dekoltu. Sem tam jemně stiskl zuby její hořící kůži. Hermiona se jen těžko ovládala. Příval vzrušení ji doháněl pomalu k šílenství.
„Harry…ach Harry. Počkej chvíli…ne…počkej..“ Vydechla Hermiona a snažila se srovnat svoje rozbouřené nitro.
„Harry..." Podívala se do jeho očí, které se pomalu ale jisti začaly plnit smutkem. Hermionina obrana vzala za své. „Chci jen říct, že tady ne.“ Harry se na ta slova bláznivě rozesmál a s ďábelským leskem v očích odpověděl.„Ne, miláčku. Právě tady.“ A začal se věnovat své rozdělané práci. V tu chvíli se Hermiona přestala  ovládat. Vjela rukou Harrymu pod košili a začala prsty objíždět po Harryho břišních svalech. Harry se nedal dlouho pobízet. Zanedlouho oba leželi v mokré půdě úplně nazí. Harry se podíval na Hermionu s nevyřčenou otázkou v očích  až po okraj naplněných  touhou. Hermiona se na něj podívala se stejným leskem v očích a jen němě přikývla. Jejich rty se spojily v srdcervoucím polibku, který je donesl až k nebeským branám.

„Hermiono…? Mio…? Posloucháš mě?? Něco ti říkám a ty se jen usmíváš a zíráš do blba. Stalo se něco??“ Zeptal se starostlivě Draco. Hermiona se jen usmála. Draco se už dobrou chvíli snažil z Hermiony dostat, jakou si dá zmrzlinu. Molly ani Giermo to nekomentovali. Hermiona se občas zamyslela, a nikdo ji jen tak rychle z říše snů nemohl dostat.
„Ne. Právě naopak. Jen jsem si vzpomněla na jednu ze svých nejšťastnějších chvil.“  Usmála se Hermiona.
„Ale, copak, copak? “ Vyzvídal Draco.
„Vážně jsem si jen na něco vzpomněla.“ Odvětila Hermiona, usmála se a něžně políbila Gierma na tvář, protože se jí právě pověsil kolem krku a dožadoval se své poctivé dávky pozornosti.
„Hermiono, myslíš, že to dneska zvládnete sami? Chtěla jsem se ještě zastavit na hřbitově.“ Zeptala se znenadání Molly.
„A nechceš, abychom šli s tebou?“ Zeptala se Hermiona a posadila si Gimmyho na klín.
„Ne děkuji. Jsou věci, které musím udělat sama.“ Povzdychla si smutně.
„Ach… dobře, není problém…mám ti něco uvařit k jídlu?“ Zeptala se Hermiona, ale Mollyin odmítavý pohled ji odpověděl na vše. Vzpomínky milující matky, na svého manžela a děti, které musela pohřbít, byly ještě stále bolestivé. I po těch letech.
„Takže dneska je to jen na nás Gimmy. Jak se ti to líbí?“ Zeptala se Hermiona kloučka na svém klíně.
„Super. Můžu dneska spát s tebou mami?“ Zeptal se a udělal psí pohled, který Hermiona viděla zatím pouze u jedné osoby. Jeho otce.
„Samozřejmě, zlatíčko.“ Dala Hermiona další pusu na tvář Gimmymu, který tu péči přijímal velmi vřele.
„Ty mu všechno povolíš! Co z mého kmotřence jednou bude?“ Zeptal s hraným zděšením Draco.
„Gimmy. Prosím, zajdi mamince pro jednu nízkotučnou. Zelené jablko. Jako obvykle, ano?“ Usmála se na Gierma a poslala jej k Fortescuovi.
„Já chci dát svému dítěti lásku. Hodně lásky, a nebojím se o to, co z něj vyroste. On sám má svoji hlavu, však se neboj.“ Vypjala se hrdě Hermiona.
„Jsem na tebe pyšná, Hermiono. Ani nevíš, jak jsem hrdá, že tě můžu nazývat svou dcerou. A neboj se o Gierma, je to dobrý kluk.“
„Já vím, že je, ale někteří (hodila vyčítavý pohled, v kterém se tak dobře vycvičila na Ronovi, po Dracovi), o tom pochybují.“
„Ale no tak, Mionko. Víš, že tě musím občas popíchnout, jinak bys nám uschla!“
„Dobře, ale NEŘÍKEJ MI MIONKO!“ zavrčela Hermiona skrz zuby.

 Doma v Doupěti

„Tak Gimmy. Už pozítří půjdeš do kouzelnické školy, jak se těšíš?“ Ptala se Hermiona u večeře.
„Moc mami. Hlavně se těším na Emilly Lupinovou. Těším se, jaké přeměny se přes léto naučila, no když je ten no..no..polymág, že?... Mami?“ Giermo vzhlédl od večeře a podíval se na Hermionu. Ta stála jako solný sloup a hleděla nad krb, kde byl v rámečku vystaven zlatý galeon. Gimmy se mnohokrát maminky ptal, proč si ho tak považuje, ale Hermiona mu vždy jen odpověděla, že ho má pro štěstí. Galeon modře zazářil, a zase se vrátil do původní podoby.V tu chvíli se Hermiona jakoby probudila z leknutí, a běžela k rámečku. Vzala jej a mrštila jím o zem, až se sklo roztříštilo. Vyjmula z rozbitého skla galeon a začala si ho prohlížet. Najednou prudce vzhlédla, a v jejím pohledu bylo vidět směsici zděšení a smutku.
„To přece není možné! Po 7letech? Tak najednou? Předtím se neozve. Něco se muselo stát. Jen to ne..to NE!“ mumlala si pro sebe, když přecházela po pokoji, ale poslední slovo téměř vykřikla. poslední slovo vykřikla. Splašeně se hnala k Gimmymu. Poklekla u něj. S naprostou vážností v hlase mu sdělila:
„Gimmy. Andílku. Maminka musí hned zjistit, co se stalo. Nikomu nic neříkej. Budu hned zpátky. Ano? Vydržíš tu chvilku bez maminky?“ Giermo z toho všeho byl pěkně vylekaný. Takhle splašeně se jeho maminka nikdy nechovala. Velké zelené oči se na ní vyděšeně dívaly, ale nakonec pomalu a vážně přikývl.. „Hodný chlapec“ přikývla. Vyběhla schody do svého pokoje. Vrhla se pod postel, a ze starého školního kufru vytáhla Harryho neviditelný plášť. Seběhla schody do kuchyně a zastavila se znovu před Giermem.
„Maminka bude hned zpět. Jen, co dojíš večeři, ano?? Pusu…Ahoj. “ vyrazila  před dům, a s prásknutím byla pryč.

 




 

Žádné komentáře