midnight stories

Všechna práva vyhrazená J.K.Rowlingové

Harry Potter a world of Sealens

19.kapitola

 Angelion

Hermiona se po Harryho zmizení opět vrátila do kuchyně. Mezitím se tu rozjela bouřlivá diskuze.
„Mami-í, kde je táta?!“ Zatahal Gimmy svou mámu za jeansy. Byl jediný, kdo si všiml, že se Hermiona vrátila s chodby sama.
„No, to by nás taky zajímalo.“ Ozval se Neville z davu do nenadálého ticha.
„Musel se jít ohlásit na jejich, jak se to vezme, ..no úřadech. On je tam u nich něco jako bystrozor, takže musí podávat hlášení. No a teď byl dlouho mimo, takže je to moc důležité, aby tam byl. Ale slíbil mi, že se do tří odpoledne vrátí.
„Tak to je super! To stihne famfrpál, ten začíná ve čtyři, takže je to hodinka do začátku zápasu, a stejně než se začne hrát, jsou tam různé ceremonie. Tak stejně začneme až o půl čtvrté!“ Ozvala se zavýsknutím Angelina, která se tu nějakým zázrakem taky vyskytovala.„A kuš...famfrpál. Teď, když jsem to včera slíbila, tak tam budu muset s Gimmym jít. Proč jsi to jen připomínala, Angelino!“ úpěla v duchu Hermiona.Samozřejmě Gimmy hned reagoval.
„Jé, mami, my jsme skoro zapomněli na dnešní famfrpálový zápas tety Angeliny!“ Děsil se chlapec. Hermiona protočila v duchu panenky vzhůru. „No neříkala jsem to? Co jsem komu provedla!"
„Ale co oslava?“ Vložila se do rozhovoru rozrušená Molly
„No ta přece může být až potom, ne?“ Ozvala se dvojčata, která velmi nadchla myšlenka na famfrpál.
„No a je ujednáno!“ Zvolala Padma Thomasová. Molly ještě otevřela pusu a chtěla něco říct na protest, ale když si všimla okolního veselí, ústa opět zavřela.
„Famfrpál? Jak ten jsem dlouho neviděla!“ Zamyslela se Molly.
„Takže půjdete všichni?“ Zvolala radostně Angelina?
„No to si piš! I Molly půjde, že? Molly!“ Obrátil se na ní Draco s doufajícím pohledem.
„Ale jistě, že půjde, kdo by tam jinak dovedl Gierma? Já si musím jít na chvíli něco vyřídit, ale na zápas půjdu! Slibuju, Gimmy!“ vzala synka do náručí a podívala se mu zpříma do očí. Náhle se velmi lekla. Cítila Giermovy myšlenky. Rychle jej položila na zem.„Sakra. Jestli se hned neuklidním, tak se...to se nesmí stát. Musím to nějak ovládnout..Ale jak?“ Strašně jí rozbolela hlava. Najednou na koho se podívala, cítila jeho myšlenky.
Molly si všimla, že se její úsměv změnil v bolestivou grimasu. Hermiona zaskučela, chytla se za spánky, a vyletěla z místnosti.
„Sakra! Molly, říkala jsi, že ji ta Melenis uzdravila.“ Zavrčel Draco a odpoutal se od Angeliny. Chtěl se vrhnout za Miou, ale Lennyho slova ho zbrzdila.
„Tohle není nemoc.“ Lenny vstal, a rychle běžel za Hermionou.Všichni v místnosti ztuhli. Giermo začal natahovat. Melenis byla nejblíž, a přivinula jej k sobě.
„Maminka už není nemocná. Jen ještě musí zvládnout následky té nemoci. Nebude to trvat dlouho, jen se musí naučit, jak to ovládat.“ Řekla Giermovi, a rozhlédla se po ostatních. Všichni na ní upírali zrak a očekávali další slova.
„Molly. Lenny a Harry jsou jedni z nejlepších. Pomůžou jí to zvládnout. Nebojte. Bude v pořádku. Akorát už nebude tak úplně stejná jako dřív. Ale ta změna jí neuškodí, ba naopak. Pomůže jí. Tak jako mě, Harrymu, Lennymu a jiným, kdo se s tímhle, jak tomu říkáte, onemocněním setkali. My jsme nemuseli tak trpět jako Hermiona, ale díky chvíli, kdy se u ní tohle stalo, nebyla jiná možnost. Bude v pořádku, a to je hlavní.“ Zakončila svou řeč. Všem se naráz ulevilo. Molly jen bolestně zavřela oči a tiše se posadila. Chápala víc, než by chtěla.
„Neboj Gimmy. Maminka je v pořádku. Jen to musí umět ovládnout. Nebude to hned, ale nebude to trvat dlouho!“ pošeptala mu. A políbila jej na čelo. Chlapec se k ní důvěřivě přitulil a držel se jí jako klíště.

Mezi tím vedle v obýváku.
Jakmile za Hermionou zapadly dveře obývacího pokoje. Zhroutila se na podlahu a držela si spánky. "Ať už to přestane! Ať už to přestane! Křičela a modlila se.
Lenny ani nemusel dlouho hledat. Prásknutím, kterým za sebou v letu zavřela, se dveře odrazily a nezavřely se. Skočil k Hermioně, a silou jí ruce sundal ze spánků.
„Hermiono... Hermiono! Poslouchej mě!“ Žena se kolébala zepředu dozadu. Plným soustředěním se jí mezi obočím utvořila hluboká vráska.
„Sakra. NE! Nesnaž se to potlačit! Ne, to nesmíš. Bude to pak jedině horší. Poslouchej! No tak...podívej se na mě!“ Vzal ji za ramena a trochu z ní zatřásl.
„Hermiono!“ Zatřásl s ní víc. Konečně na něj upřela mlhavý pohled.
„Konečně!“ Oddechl si.
„Hermi. Mio! Poslouchej. Teď se uvolni. Dýchej pomalu a nesnaž se to potlačit. Já vím, že je to strašná bolest. Moc to bolí. Já vím, taky sem si tím prošel, ale věř mi. Pak se ti uleví. Bolí to jen poprvé. Pak už skoro nikdy. Polož se a zavři oči.“ Opatrně ji ze sedu pokládal do lehu.
„Já budu pomalu počítat do deseti. Ty se s každým číslem budeš víc a víc uvolňovat. Budeš mít křeče a bude to bolet, hodně bolet. Ale ty se tomu musíš poddat. Neoponuj tomu. Jestli se ti to teď nepovede, věz, že pak to bude horší. Horší a horší. Bude se to stupňovat. Jako předtím. Tak dýchej. Já počítám!“
„Jedna“! prudce vydechla. Osten bolesti jí projel od hlavy přes míchu do celého těla. Ale nebojovala. Držela se. Nechala to s sebou prostoupit a její mysl se pozvolna otevírala. Cítila se jako na kraji propasti.
„Dva!“ Hermiona s sebou mocně škubla. Tělem jí projela mocnější bolest než předtím. Z úst ji vyšel bolestivý vzdech. V hlavě se jí odehrával boj. Už jen poslední krok. Nohou stála nad pomyslnou propastí. Pod ní se rozprostírala nekonečná temná propast.
„Tři!" Hermiona se pod nátlakem bolesti prohnula jako luk. Skočila do té propasti. Letěla vzduchem. Nic nebylo. Jen ticho. Ona sama přestala cokoliv cítit. Ani nevnímala šílenou rychlost, kterou se vzduchem šířila. Před ní se v temnotě objevila malá bílá tečka. Rychle se k ní blížila. S čím dál větší blízkostí zjišťovala, že je to bílý oblouk. Velmi podobný tomu, jako je na Odboru záhad. Bála se, děsila se chvíle, kdy do něj narazí. 50m...40..20...10...8...7...5...3...rychle zavřela oči...2...1,5...1...
„Deset!“ Hermiona se trhnutím probudila. Ale cítila se jinak.
„Vítám tě na světě, Angelione!“ Přivítal ji potěšeně Lenny. Hermiona se zmateně otočila k Lennymu čelem.
„Já nechápu...cože? Ale vždyť...“ Hermiona se zarazila. Ona nepromluvila hlasem. Nýbrž přes myšlenky. Pomalu sklopila hlavu. S podivem zjistila, že je celá tmavě modrá. Místo rukou a nohou má dlouhé končetiny s kopyty, velmi podobné koňským.
„Co jsem zač...?“ Zeptala se zmateně. Lenny se doširoka usmál.
„Jak jsem řekl. Jsi Angelionka. Tmavě modrý jednorožec s křídly. Sám jsem se těšil na to, jak budeš vypadat, až se proměníš. Jsi jediný u nás žijící Angelion. Dříve jich bylo hodně, ale teď jsi jediná…I ta barva je nezvyklá. Královská modř...neobvyklé. Černí, hnědí, bílí... ale modří? Tak o takovém jsem ještě neslyšel! Jinak, jak už jsem řekl, Angelion je vzácnost. Hodně to totiž vypovídá o tvém charakteru! Například Maguáři jsou typičtí bojovníci, hrdinové. Když jsme se ještě mi Sealeni pohybovali po Povrchu, často si jej někteří hrdinové nechávali umístit do erbu. No, já jsem Pastelníček-pýcha, hrdost a hlavně samonasíratelnost. Jasně, že každý je typický, taky podle svého lidského charakteru, ale vlastnostem svého zvířete se stejně neubráníš!“ Zasmál se
„Chceš, se na sebe podívat?“ Zeptal se... Hermiona potěšeně zakývala hlavou. Lenny mávl hůlkou, a před Hermionou hned stálo veliké zrcadlo. Rychle zavřela oči, a pomalu je opět otevřela.Vysoká byla asi jako menší mustang a stejně tak i silná. Pěkně tvarované svaly. Oči měla temně modré. Stejně jako zbytek těla. Jediné, co na ní nebylo tmavě modré byl roh, kopyta a podivný ornament, který se jí táhl přes šíji až na hřbet. Byla nádherná.
Náhle někdo zaklepal na dveře. „Hej, Lenny. Můžeme už dovnitř? Gimmy chce vidět mámu. A je tu taky Molly.“  Ozvala se Melenis.
„Chceš se jim ukázat?“ Zeptal se raději v duchu.
„Ještě nenastala ta správná chvíle. Ještě nejsem připravená.“
„V pořádku. Aby ses opět mohla přeměnit do své lidské podoby, musíš se opět uvolnit. Nádech a výdech. Klidně.“ Radil teď už raději slovně, ale potichu, aby je ti zpoza dveří neslyšeli.
„Tak a teď v sobě potlač Angeliona. Jemně. Zvolna a klidně. Ale důrazně. Když to uděláš jen na půl, proměníš se do poloviční proměny!“ Hermiona se jakoby pod tíhou soustředění prohnula v zádech. Pak se vzepjala na zadní a proměnila se do své lidské proměny.
„Excelentní! Teda já smekám! Ani bráchovi to nevyšlo napoprvé tak jako tobě! A to o něm říkali, že je hodně nadanej na boje!“ 
„No to je super, ale mohl bys něco udělat, abych tu nemusela stát nahá?“ Hermiona, jakmile se proměnila, popadla zaprášený polštář z pohovky, a snažila se jím zakrýt vše co šlo.
„Ale Hermiono. Snad by ses nestyděla?“ Uchetl se, líně vytáhl hůlku a mávl s ní. Konečně Hermiona položila ochranný polštářek zpět, a otočila se čelem k zrcadlu.
„Máš celkem dobrej vkus.“ Pochválila jej Hermiona. Stála tam ve světlých hnědých plátěných kalhotech a tmavě hnědém jemně pleteném přiléhavém svetříku. Potěšeně se uklonil, a konečně otevřel dveře.
„Maminko!“ Vypískl Gimmy a skočil Hermioně kolem krku.
„Maminko, už je ti dobře?“ Zeptal se a poulil na ni starostlivě očiska, stejně zelená jako jeho otec.
„To víš, že jo, Gimmy!“ Prohrábl mu Lenny vlasy, až mu na nich udělal pěkné číro.
„Jé, teď vypadáš jako tvůj táta před dvěma roky!“ smál se Pastelníček
„Cože? Takhle?“ Podivovala se Hermiona a dívala se na svého rozcuchaného syna
„No to víš, že jo! Si ani nepamatuju, jak přesně to tenkrát měl, ale měl ve vlasech vystříhané kratší pruhy přes celou hlavu a měl je na červeno. Zbytek měl pěkně rozcuchané. Ale vypadal jako blbec!“ Smál se.
„Panenko šmajdavá, co vy tam se sebou všechno neuděláte?“ Podívala se na Lennyho. Sice měl vlasy nakrátko, ale při bližším ohledání bylo vidět, že je nemá všechny stejně dlouhé.
„Skoro nic. U nás je to celkem v pohodě.“ Mávl rukou, jako že nic.
„A už jsi doopravdy v pořádku?“Zeptal se ještě nedůvěřivě malý Potter.
„Úplně jako rybička! A víš co? Dneska se můžeš jít se mnou projet. Už jsem dlouho nejezdila a tobě už to dlouho slibuju.“ Usmála se.
„Juchůůů“ Ale najednou se jeho obličej stáhl do zamračené grimasy.
„Ale co famfrpál?“
„Ten (bohužel) stihneme!“ Usmála se Hermiona, ale v duchu úpěla nad svým neštěstím.
„Co znamená „půjdeme se projet“?“ Zeptala se Melenis.
„Máma jezdí na motorce. Má dvě. Yamahu FZ6 FRAZER a Kawasaki ZX-9R Ninja.
Strejda Gabriel ji pořád nutí, aby jezdila závody, ale

babička Molly jí to zakázala. Tak jezdí jen tajně. Ale neříkejte to babičce, prosím!“ Zaprosil Giermo.

„Ty jezdíš na motorce? Čarodějka a na motorce? Jak ses k ní prosím tě dostala?“  Zeptal se potěšeně Lenny. Ale než se stačila Hermiona alespoň nadechnout, Giermo se zase ujal slova
„To bylo tak...Mámin kamarád z Kruvalu, z Bulharské školy černé magie, Viktor Krum, má staršího bráchu, a on jezdí závodně. No...a...tak nějak se to samo se to... Jezdí už asi od 15 ti let, ale nikdo o tom nevěděl. Žes i závodila, mami?“ Chlubil se Giermo.
„Brepto! To to musíš hned rozhlašovat?“ Zamračila se na něj Hermiona, ale hned se s novým úsměvem otočila zpět k páru mladých Sealenů.
„Ano, závodila jsem. Nikdo, ani rodiče to nevěděli. Viktor mě se svým bratrem seznámil, když mi bylo 15. Byla jsem u nich na měsíc na prázdninách. Harry ani Ron to netušili. Tenkrát jsem jim raději řekla, že jsem byla s rodiči u moře.  No a Gabriel, tak se jmenuje, byl o 7 let starší než já. Mě jednou svez, a pak se zeptal, jestli si to taky nechci zkusit. Posadil mě na tu jeho Yamahu Virago XV125. Byl to úžasný zážitek. Propadla jsem tomu kouzlu. Gabriel mi hned zařídil načerno řidičský průkaz. A dokonce i bez omezení. Od té doby jsme spolu jezdili snad celej den po zbytek těch dní u nich. Viktor byl z toho pěkně naštvanej, ale dopadlo to pak dobře. No...pak jsem asi čtyři roky nejezdila. Sice jsem si s Viktorem i Gabrielem často dopisovala, ale znova jsem je viděla až na Gimmyho křtinách, kam jsem je pozvala. Gabriel mě tenkrát zlákal k jedné projížďce. To jste měli vidět, když nás Molly viděla přijíždět. Seřvala Gabriela, a se mnou pak nechtěla skoro ani mluvit. Od té doby jezdím celkem pravidelně po práci. Hlavně díky tomu, že se sem Gabriel přestěhoval. Pořádá tady utajené závody motorek. Díky němu jsem si taky dokázala pěkně přivydělat. A to podotýkám, že mi nepomáhal. Na to je on moc háklivý. Žádné podvody. Gimmy u mě jednou našel klíčky od motorky, no a nějak jsem se o to s ním nemohla nepodělit. Často se mnou jezdí na závody, že?  Ale pouze pod podmínkou, že to nikomu neřekne! Viď?“ Podívala se na něj káravým pohledem.
„Ale ty jsi začala!“ Podotkl Lenny.
„Tak hele, Pottere! Neryj mi do výchovy mého syna, přestože je to tvůj synovec. Víš o něm jen několik málo hodin!“ Zabodla do Lennyho prst.
Melenis viděla jak se Lennymu stáhly svaly kolem čelistí.
„Lenny. Drahý. Hermiona tím nemyslela nic špatného, viď že to chápeš!“ A podívala se mu pevně do očí. Lennyho pohled zjihl, a on poslušně kývl.
Hermiona i Gimmy na ní vyjeveně koukali. Nikdy v životě neviděli, aby nějaká žena měla muže takhle omotaného kolem prstu. Hermiona jí v duchu smekla.
„Teda, tohle se musím naučit. Vždy to byl spíš Harry, kdo se ujímal velení.“
„Ale on je taky mezi námi hlava rodiny, akorát vím, jak jeho povahu zkrotit. Ale nechtěj vědět, jak dokáže být nepříjemný. Jednou v životě si to na mě zkusil. Nemluvila jsem s ním do té doby, dokud mi nedal ten nejnádhernější důkaz, že mě miluje. Věř mi, že tímhle způsobem to může Sealen dát najevo jen jednou za život. Spojí ho to s tím, pro koho to bylo. Navždy. A já jsem mu dala ten svůj Slib.“ Ozvala se v Hermionině hlavě Melenin hlas.
„Tak. Myslím, že je čas vrátit se mezi ostatní. Myslím, že už jsou nedočkaví, jak to s tebou dopadlo. Řekla jsem jim, že za tebou nemůžou, ale Gimmymu se mě podařilo uprosit, viď skřítku?“ Usmála se Mel. Gimmy rázně kývl hlavou, a všichni společně odešli do kuchyně.

Poslední komentáře
03.03.2008 19:14:29: Hej poklade je to dost dobry, libi se mi to. Jen me dostaly ty motorky... carodejníice na motorce ha...
24.02.2008 15:00:10: máš to t moc pěkný a a povídka je fakt úžasná:)