midnight stories

Všechna práva vyhrazená J.K.Rowlingové

Harry Potter a world of Sealens

16.kapitola - pokračování

 Akademie 2.část

Harry si bedlivě prohlížel nové poznámky, a u jedné se vážně zarazil. "V Karmessal-Dall se ukázal Heomythuss! Viděl jej zpravodaj 435. Poznal jej podle šrámu přes oko. Mluvil s jednou ze šlapek. Jakmile byl odhalen, zmizel v ulicích Karmessal-Dallu." Harry praštil pěstí do červeně napsaného papírku, ani si nevšiml dírky, která mu tam zůstala po připínáčku. Na to se oba spáči leknutím probudili.
„Co - co?“ Vykoktal ze sebe Felicio a snažil se z očí vytřít ospalky a rozkoukat se po kanceláři. Harry toho mezitím využil, a dal Eleonor dlaně přes oči. Felicio se mezitím už vzpamatoval, a chtěl něco říct, ale v poslední chvíli si všiml Maguárova úprosného výrazu.
„Felicio, pomoz mi ze sebe dostat toho otrapu. Kdo to je? Já ty dva od sebe s prackami přes oči nepoznám.“ Žadonila Eleonor. Felicio se na sebe s Harrym spokojeně culili a kývli na sebe.
„Tak mu ošmatej ruce, hned je poznáš, ne?? Co má Pasteníček a Maguár ne?“
„Snubní  prsten, no jasně!“ Zahlaholila Eleonor přidušeně, protože se jí přes Harryho ruce špatně dýchalo. Harry se na Felicia zaškaredil, ale Felicio jen pohodil rameny ve smyslu “já sem vlastně ani nic neřekl“
„Harry, tak pustíš mě už konečně?“ Na to ji se zklamaným pohledem pustil. Felicio se konečně zvedl a šel se s jedním ze šéfů přivítat.
„Hej veliteli, kdes byl tak dlouho. Generál se už začal pomalu bát. A to nemluvím o Lennym s Melenis!“
„Aha, takže vy dva jste byli zas naprosto v pohodě.“
„Ale vždyť ho znáš, breptu, on zas neví, co po ránu mluví, že??“ Usmála se provokativně na Salamandra-Felicia a objala Harryho na přivítanou. Oba na sobě měli černé kožené kalhoty a pracovní obuv. Jinak Felicio měl kostkovanou košili a ona tmavě modré sportovní tílko.
„Můžete mi konečně říct, co se tu ten týden dělo? Všude nepořádek, hrnky až v koupelně, a to nemluvím o tomhle!“ Mávl rozhořčeně rukou za sebe. Otočil se zpět k tabuli a znova se jal jí prohlížet.
„A jéje, Maguár se špatně vyspal.“ Šeptl opravdu potichu Salamandr k Eleonor.
„A víš, že ani ne?“ Usmál se Harry.
„Viděl jsem se konečně s Hermionou a s Giermem.“ Rozzářil se
„Giermo? podívala se na něj zmateně, ale náhle se jí v očích rozzářili malé jiskřičky radosti.
„Takže ty máš syna, gratuluju!!!“ Vycítila Empatička Eleonor. Felicio se na Harryho podíval s otevřenou pusou.
„Ano, mám.“ A mávl hůlkou k slídivému kukátku, kde se objevila Gimmyho tvář.
„Je ti hodně podobný, ale ten pohled v očích má po Hermioně.“ Dodala ještě Okamie-Eleonor.
„To ano, ale já sem se ptal,“ znovu mávl hůlkou k slídivému kukátku a Gimmyho obličej zmizel „jak to, že je zpět, tenhle ten zmetek!“ Ukázal vytočeně na fotografii asi čtyřicetiletého muže s tenkou jizvou přes levé oko. Pod fotografií bylo napsáno: “Heomythuss, neobyčejně nebezpečný Kardoness. Jeho schopnost je Mlha. Dokáže svou schopností svázat myšlenky lidí. A zcela vzít jejich osobnost do svých rukou.“ Pod ním byla vyvěšena fotografie Anny-Ohňového kraba. Smutně se usmívala a sem tam pokývala hlavou, jako by tiše odpovídala na Harryho bolestí a zlostí zkřivený obličej. 

Harry uslyšel tlapkání bosých noh po schodech, a otočil se za oním zvukem. Na schodech stála pobledlá dívka s prázdným výrazem v očích. Na sobě měla dlouhé černé vytahané tričko s nápisem SlipKnot.
„Aničko. Co tady dole děláš? Vždyť víš, že máš být v posteli..“ Zašeptal Harry. Ani si už nepamatoval, kdy ji viděl se naposledy smát. Od té doby, co ji přivlekli do nemocnice, uběhly už asi tři měsíce. Její stav se od té doby moc nezlepšil, ale jisté malé pokroky tam byly.
V prvních dnech se chovala, jako by si nic nepamatovala a vrátila se zpět do věku tříleté holčičky. Sice už se za tu dobu opět vzpamatovala, ale stále ještě nemluvila. Po měsíci ji pustili domů. Jediné, co lékaři dokázali říct, bylo, že jí někdo ustavičně vysával myšlenky a ovládal ji. Harrymu její stav velmi připomínal stav rodičů jeho bývalého spolužáka z Bradavic, Nevilla Longbottoma.
Anna se na něj podívala prázdnýma očima a kývla na srozuměnou, ale stejně dál pokračovala v cestě do kuchyně. Harry se vydal za ní. Dívka se zastavila na prahu, a nejistě se rozhlížela.
„Aničko, jsme u mě doma, pamatuješ?“ Zeptal se jí pomalu a klidně Harry. V nemocnici mu řekli, že bude trvat ještě pár měsíců, než se dá opravdu dohromady. Ani Melenis jí nedokázala pomoci. Ať se snažila sebevíc, Anna se jí podvědomě bránila.
„Kakao.“ Řekla dívka nejistě, a otočila se s prosbou k Maguárovi. Harry byl štěstím bez sebe. Poprvé promluvila. A cíleně.
„Ale jistě, Aničko, hned dostaneš kakaa, kolik jen budeš chtít. Tak sedni si tady, a pěkně počkej, hned to bude.“  Vzpomíná si, kakao byla její závislost. Nebylo dne, aby se bez něj obešla. Pila jej pořád. Harry byl štěstím bez sebe.
„Kakao a loupáček.“ Promluvila znovu. Harry se už neudržel, přiskočil k ní, a pořádně ji objal. Štěstím se mu z oka vyronilo několik slziček štěstí. Pojednou ucítil, že se sama dívka k němu přitulila.
Pak už se od toho dne za měsíc vzpamatovala úplně. Jednu noc, když s Harrymu seděli v obýváku a popíjeli víno, mu všechno vypověděla.
„Jednou jsem v Karmessal-Dall jsem narazila na jednoho chlápka. Oslovil mě a já se s ním začala normálně bavit, znáš mě, pohoda. Ze začátku se mi zase až tak moc nelíbil, ale byla s ním zábava. Dala jsem si s ním ještě potom pár schůzek. No a pak jsem s ním začala žít. Nejprve to bylo v pohodě, ale pak se to nějak zvrtlo. Začal mě pronásledovat. A jednou, když jsem přišla z akce domů až po týdnu, se mi násilím začal hrabat v hlavě. Heomythuss byl fajn. Silný, ale něžný. Sice měl občas potíže udržet se, ale pak se mi začal hrabat v hlavě pravidelně, pamatuješ si, jak si se mě neustále ptal, co se mnou je, ale já nic neříkala? Trpěla jsem hroznými depkami a bolestmi. Moc to bolelo... vzal si... Vzal si všechny mé vzpomínky a pocity. Až sem ti jednou ráno zavolala a utekla od něj. Ale on si přesto ke mně nějak našel cestu. Psal mi furt dopisy, neustále mi posílal nějaká přáníčka.
Byl moc hodný, ale já se přesto nevrátila, tak si na mě počkal. A vidíš, jak to dopadlo.Omlouvám se ti, že sem ti nic neřekla, ale nešlo to, tys byl zaneprázdněném jinými problémy a ostatním jsem se nikdy moc nesvěřovala. Byl jsi a budeš vždy můj nejlepší přítel Maguáre, ale tohle je můj boj. Musím ho zabít já sama. Beze strachu. Jinak to nikdo jiný neudělá! Měla jsem tě tenkrát poslechnout, když si mi říkal, že bez uzavřené mysli nemůžu chodit mezi lidi. Ale ty mě znáš. Já jsem oheň.Nedokážu jednat s chladnou hlavou. Prosím odpusť mi to.“
„Mýlíš se, toho parchanta si najdu, a udělám to já. Zaplatí mi za to, co ti udělal.Ty se nemáš za co omlouvat!  Já blbec to neviděl, ne, to já bych se měl omluvit.Dívka se na něj celou dobu dívala, a pak jej silně objala. Začali se navzájem kolébat, aby zahnali oba své chmurné myšlenky. Ale na Annu to mělo jiný efekt. Z očí ji najednou začaly téci slzy. Jedna po druhé. Nejdříve pomalu, ale najednou jako by se hráz protrhla a ona ten příval nemohla zastavit. Plakala. A bolest jí prostupovala, a v mocných záchvatech se drala na povrch.
„Mám tě moc rád, Aničko!“ Zašeptal Harry, vzal si ji k sobě na klín, a hladil ji po vlasech. Za tu krátkou chvíli měl promočenou už skoro půlku košile, ale ani si toho nevšiml. Moc dobře ji chápal.
„Plakej! … Dostaň to ze sebe. Pomůže ti to. …Neboj, jsem u tebe. Já tě nepustím. Budu tu s tebou. Držím tě. …Nepustím tě.“ Pevně ji k sobě přivinul. Ani si to neuvědomil, ale začal opět broukat tu samou ukolébavku jako kdysi Hermioně. Anička se pochvíli začala uklidňovat. Jen tiše poslouchala ten uklidňující zvuk a otírala si slzy.

„Harry. On se mi dostal do hlavy. Slyším jej každou noc. Volá mě zpět k sobě. Chce mě. Říká: „Moje malá, kam ses mi poděla? Ale já si tě najdu, a zase si budeme spolu hrát. Pamatuješ? Já vždy vyhrávám. Ale tentokrát to bude tvoje poslední prohra!" Mám strach, Harry! Hrozný strach. Nechci spát. Nechci ani přemýšlet. Nechci už nic, jen jej najít a zabít jej.“ Řekla s nenávistí v hlase.
„COŽE? Tak to teda ne! Ty jej MUSÍŠ nejprve přemoci v sobě. Víš moc dobře, že to jinak nejde. Nikdy jej nepřemůžem, když je neustále v tobě!!! JÁ A TY! Oba. Toho parchanta si podám!“

„Veliteli? Šéfe! No tak, Harry, reaguj přece!“ Bušil do něj Felicio. Harry potřepal hlavou, aby se zbavil vzpomínek, a otočil se na dorážejícího podřízeného.
„Ano, Felicio?“ zeptal se naoko uraženě.
„Á, nic veliteli, jen že jste se tvářil, jako by se něco dělo…Měl strach, že zase plánujete nějakou akci, a tak jsem chtěl vědět, co to bude?“ Snažil se Felicio nějak napravit svoje legrácky. Moc dobře si pamatoval, že Harry nemá občas náladu na nějaký ten žertík a raději se stáhl, aby nedopadl jak minule, když se Maguár naštval a pořádně mu dal co proto. Ne nadarmo Harry přemohl Voldemorta. Byl nejlepší z nejlepších v obou odvětvích magie. Felicio měl co dělat, aby se stíhal alespoň bránit!
Harry přešel místnost a vešel do koupelny. Zavřel dveře, pootočil kohoutek se studenou vodou. Opláchl si obličej a začal se holit. Ráno to nestihl. Do místnosti vkročila Eleonor. Na tváři jí bylo vidět, že se chce na něco Maguára zeptat.
„Maguáre. Můžeš mi říct, proč konečně nezapomeneš na Ann? Vím, že pro tebe moc znamenala, zachránili jste si navzájem životy, ale byla to JEN kamarádka. Moje také. Vím, žes ji znal ze všech nejlíp, ale i tak. Máš teď syna. Hermionu, ke které máš konečně volný přístup. Co si můžeš víc přát??“ Harry ustal v holení a otočil se k ní čelem.
„Eleonor, kolikrát ti mám ještě vysvětlovat, že svou moc na svého velitele nemáš používat? No kolikrát jsem ti to už opakoval?“ Zeptal se zlobně.
„Tak teď ti můžu říct, že sem ji ani použít nemusela. Je to očividné…“
„Jsi hodně podobná Hermioně. Taky se tak ráda šťourá v ostatních. Ale neber to jako urážku. Tímhle si mě totiž omotala kolem prstu.“ Cvrnkl ji prstem přes nos a pokračoval v započaté činnosti.
„A jak tě vlastně přijala? Hodně jste se pohádali? Nebo něco jiného?“ Ozval se v jejím hlase škádlivý necudný podtón.
„Ale no tak, El. Já vím že podle sebe soudíš i ostatní, ale nech si taky něco na Salamandra! Ne. Stalo se něco mnohem zajímavějšího.“ Položil žiletku a s nedoholenou bradou ji vložil ruce na spánky. Náhle se Eleonor před očima zjevila scéna včerejšího večera, když přišel s Lennym za Hermionou do obývacího pokoje.
„Cože? Portus memorandum? U ní? Ona je Sealenka? Ale jak to? Tys to o ní věděl? Asi ne, to už by byla u nás, ale jak to, že to teda nevěděli starší? Proč pro ni neposlali? Vždyť to tak vždy dělají. Zavolají si nás k sobě. Nebo pro nás pošlou. Ale jak to?“Vychrlila ze sebe.
„To bych taky rád věděl. Starší si mě k sobě dnes zavolali. Za hodinu k ním mám přijít. Asi tuším, co ode mě budou chtít. Ale ještě nevím, jak na to bude reagovat Molly Weasleyová. Žila s nimi. Je to matka mého nejlepšího kamaráda z Bradavic. Dá se říct, že jsem mu Hermionu vyfoukl.“ Uchechtl se. Nakonec vzal do rukou hůlku a zarovnal si krátké fousy okolo bradky.

„Tak, to bychom měli probráno. Mám ti vzkázat od generála, že jestli s ním nepůjdeš do pozítřka na panáka, tak asi někomu z těch nováčků něco provede! Prý jsou to ucha. Nechtěj vědět, jak to říkal on, tohle byla cenzurovaná forma. Usmála se a odešla.

Žádné komentáře