midnight stories

Všechna práva vyhrazená J.K.Rowlingové

Harry Potter a world of Sealens

16.kapitola

 Akademie 1.část

Harry se přemístil na terasu, před schodiště, které vedlo k veliké prazvláštní budově vytesané do skály.Měla nespočetně mramorových sloupoví, která se navzájem sbíhala a proplétala. Každé mělo jinou barvu. Od světle okrové přes růžovou až k černé. Nikdo, snad krom stavitelů, netušil, kde začínají a kde končí. Jako by jimi byly protkány všechny zdi a opevnění. Na sloupech byla vytesána podivná zvířata, který žádný smrtelník dosud neviděl. Bylo jich tisíce a tisíce. Na každém sloupu či sloupečku jeden. Budova byla také neskonale vysoká. Na vrchol pomalu nebylo vidět. Končila snad až někde těsně pod stropem obrovské podzemní jeskyně, veliké několik desítek hektarů.. Byla to krásná budova, ale podivná. Budila respekt a údiv. Nikdo ji nenazval jinak, než Sloupový chrám. Ale její účel nebyl, jak by se podle jména dalo hádat, duchovní, nýbrž světský. Nalézala se tu největší knihovna Sealenské říše a též Akademie Lovců.

Harry se ještě otočil ke schodům zády, a podíval se z terasy dolů na město, které svítilo všemi barvami do přízračného šera všude kolem. „Konečně doma.“ vytanulo mu na mysli. A sám pro sebe se usmál. Ještě jednou se se zájmem zahleděl dolů, pak se otočil zpět k budově, a začal stoupat po širokých mramorových schodech. Před vchodem se zastavil a pohlédl vzhůru. Nad dveřmi stál latinský nápis: QUOD SIS, ESSE VELIS NIHILQUE MALIS  ad Seneca per mortaliae*. Harrymu se jako pokaždé objevila mezi obočím zamyšlená vráska. „Netouži po ničem jiném! Copak chci moc? Mít svého syna a svou nejdražší u sebe?Je to moc?“ Kladl si ty samé otázky jako vždy. Mezitím už vkročil do velké haly. Přímo před ním stálo zábradlí, z nějž byl zajímavý pohled dolů na knihovnu, která sahala až několik desítek pater do hloubky. Nalézaly se v ní neskonalé moudrosti. Paměti a zápisky o životě každého Sealena od pradávna. Každý v ní mohl najít svého dávného předka. Či jen tak hledat moudrosti, o které tu nouze opravdu nebyla. Sbírky o oborech bílé i černé magie, sta tisíce svazků o lektvarech a přísadách do nich, tucty svazků o přeměňování. A mnoho dalších. Ale hlavně se tu nalézala nejstarší kniha Sealenů. Soupis všech druhů magických zvířat. Ta Harryho teď zajímala ze všeho nejvíc, ale napřed měl povinnosti.

Vydal se směrem od zábradlí doprava, k obrovskému schodišti, a vydal se po něm nahoru. Schodiště vedlo snad celou budovou až na vrchol. Ze schodiště ústilo mnoho chodeb a chodbiček, sem tam se nalézala nějaká hala nebo odpočívadlo.

Cesta po schodech Harrymu trvala déle, než by si pomyslel. Cestou potkával jiné Sealeny – Lovce, kteří jej srdečně zdravili, a pokládali mu plno otázek. Ale on je všechny se slušností rychle opouštěl, a spěchal dál do vyšších pater. Po chvíli dorazil před velkou halu, v jejímž středu stála obrovská socha. Na jejím podstavci stáli dva muži. Jeden oděn v bílé a druhý v tmavě zelené. PRAVDA a KLAM stálo pod nimi napsáno. Ale Harry kolem nich bez povšimnutí prošel a zastavil se před prosklenými dveřmi s nádhernou do modra zbarvenou vitráží. Na dveřích stál nápis: ALLAN-RANN; kapitán: Harry-Maguár, Lenny-Pastelníček. A pod nápisem někdo vtipně dopsal: (Generál nemohl poslouchat ty jejich hádky). Harry se uculil. „Já toho Felicia asi jednou prokleju!"A vešel dovnitř.

Místnost byla kruhového půdorysu. Přímo před ním stál do půlkruhu velký psací stůl a za ním pět židlí. Dvě z nich byly obsazené. Na levém kraji stolu spala mladá Sealenka s koženou páskou, která jí dříve držela husté zelené vlasy, ale ve spánku jí spadla do obličeje. Naproti ní seděl asi stejně starý mladík. Visel přes židli a tvrdě zařezával. Na rukou měl červené drápy. Harry se pro sebe usmál, a potichu zavřel dveře. Otočil se, a okem přelétl po místnosti. Za stolem stála veliká mapa podzemního světa a k ní bylo připíchnuto pár výstřižků z novin a fotek. Na zdech byly poličky, na kterých stálo nekonečné množství různorodých věcí. Od detektorů lži, přes slídivá kukátka a jiné detektory černé magie, až po obyčejná sněžítka a antistresové míčky, kterých tu byla neobyčejně velká sbírka, která patřila Lennymu. Všichni si zvykli mu je dávat k narozeninám, k vánocům a při podobných příležitostech, protože  to byly jeho nejoblíbenější hračky, a navíc na něj opravdu zabíraly, jak se všichni při jednom incidentu, když se mu v době, kdy měl jen jeden jediný, ztratil, přesvědčili. Řádil jako tajfun a míra jeho agresivity se nedala jen tak zkrotit. Řval a házel předměty kolem sebe! Byl tím pověstný všude. Už na Akademii se mu pro jeho samonasírací schopnost skoro všichni vyhýbali. Jednou si dovolil i na profesora. Ten měl kupodivu co dělat, aby se mu ubránil. Lenny prostě ve vzteku neznal bratra. Tedy kromě Harryho a hlavně Melenis. Ta jej dokázala uklidnit snad z každého stupně vzteklé agresivity. Na ni si prostě nedovolil. Ale jinak je to v jádru fajn kluk, jen v sobě občas drží vztek. Stejně jako Harry, ale s tím rozdílem, že Lennyho zvířecí schopnosti tohle podporují. Takže má občas, co dělat. Ale o Pastelníčcích je tohle mezi Sealeny všeobecně známo. V jistých chvílích se rádi nechávají strhnout svými touhami. A tak mu to aspoň trochu všichni v jádru tolerují. I generál. Potom se Harry zadíval k barovému pultu, na kterém byla ta největší sbírka nedopitých lahví od ohnivé whisky, co kdy člověk viděl. Otevřel jednu z těch plnějších, a do dna ji vyprázdnil. Pak obešel bar a nalil vodu do konvice. Postavil ji na sporák a máchl pod ním hůlkou. Otočil se a otevřel skříňku za sebou, ale žádné hrníčky v ní nenašel. Otráveně mávl hůlkou do místnosti. Ze všech stran se k němu začínalo slétat asi deset hrníčků. S podivem zjistil, že i z koupelny, jež byla za Feliciem, se k němu pár z nich řítilo. S protočením panenek se otočil a otevřel šuplík pod pultem. Ke své nemalé radosti tam opět nebyla žádná lžička ani jiný příbor. Už opravdu nakvašeně máchl po kanceláři a vše i s hrnky to poslal do dřezu na umytí. Nakonec se podíval do krabice na kávu, ale ta zela opět prázdnotou. S nadějí otevřel skříňku, v které očekával záložní zásoby, ale ono ejhle. Jakmile ji otevřel, hned se z ní vysypalo několik krabiček různých čajů na nervy, na dokrvení, na pročistění organismu, na oživení mozku a jiné potřebné druhy pro dlouhé ponocování. Z mužovy židle se ozvalo vyrušené zachrápání. „Sakra, člověk se tu týden neukáže, a hned je tu bordel! Člověk aby jim tu dělal pokojskou, chůvu a Bůh-ví-co-ještě dohromady! Zajímalo by mě, co tady ti dva s Lennym celej týden dělali!“ Vztekal se. Mávl hůlkou a vše se vevnitř pěkně poskládalo a vyházené krabičky se tam pěkně zařadili. Konečně našel, co hledal. Vzadu za čaji byla velká pixla s kávou. „Díky Bohu!“ Ulevil si. Konvice s vodou na kávu začala pískat. Rychle ji odstavil a začal si připravovat jeho milovaný „Ranní vyprošťovák“. 3 lžičky kávy, 3 lžičky cukru a mléko se smetanou navrch. S kávou v ruce se šel podívat k tabuli, co visela na zdi za spící Eleonor s páskou do vlasů přes obličej.

Na tabuli bylo připíchnuto mnoho fotografií, poznámek přišpendlených nebo jen tak napsaných na lepících papírcích, a jiného materiálu. Mezi tím vším vedly šipky, čísla a slova. Všechno to vypadalo jako jeden velký zmatek, ale po bližším prozkoumání to dávalo smysl. Každá poznámka měla svou barvu podle důležitosti a podle osoby, které se týká. Též čísla a slova napsaná jen tak perem na podkladovém papíře nebyla jen tak na do větru. Všechno mělo svůj smysl a řád.

*Chtěj být tím, čím jsi, a netouži po ničem jiném…od Senecy pro lid

Žádné komentáře